Obsah stránky

Informace pro turisty

 

Skalní hrad Jestřebí

 

Nejstarší zmínky o hradu Jestřebí jsou po první jeden a půl století jeho existence spojovány s pány z Dubé, významným šlechtickým rodem, který se ve druhé polovině 13. století spolu se svými příbuznými erbu ostrve protlačil na přední místa české stavovské společnosti. Vůdčí roli mezi nimi hrál nejvyšší komoří Jindřich, který se roku 1295 píše z Dubé a Jestřebí a při zasedání zemského soudu o dva roky později jako Heinman z Jestřebího. V listině datované kolem roku 1300 je poprvé výslovně uváděn hrad (castrum) Jestřebí. To byla však na dlouhé století naposledy, kdy se v pramenech se jménem Jestřebí setkáme. Nevíme ani, zda se tyto zmínky týkají hradu v naší lokalitě, není totiž vyloučeno, že původní sídlo tohoto jména stálo někde jinde - možným kandidátem je například doposud bezejmenný nedaleký hrad na Konvalinkovém vršku v katastru města Doksy.

Po celé čtrnácté století prameny o Jestřebí mlčí a znovu se zpočátku v nepřímých zmínkách objevuje v prvních letech 15. století. I přes tuto dlouhou odmlku předpokládal A. Sedláček, že po celou tuto dobu hrad kontinuálně existoval, pouze o něm chybí stopy v pramenech. Jeho názor přebírali i další autoři, moderní literatura reprezentovaná především pracemi F. Gabriela a J. Panáčka se však kloní spíše k názoru, že původní hrad Jestřebí (bez ohledu na které lokalitě se nacházel) na počátku 14. století zanikl a znovu obnoven byl o sto let později na pískovcovém vrchu dominujícím močálovité krajině severozápadně od Doks.

Nasvědčovala by tomu i skutečnost, že se hrad po celé 14. stoleté nevyskytoval ani v predikátech pánů z Dubé, ani v zápisech o obsazování fary městečka Krušina, tedy dnešního Jestřebí, dochovaných od roku 1385. Nejpozději od roku 1391 toto podací právo ke krušinskému kostelu uplatňovali Berkové z Dubé. Při oddělení synů Jindřicha Jednookého téhož roku však nepadlo o panském sídle na skále nad městečkem ani slovo, stejně jako tomu bylo i při druhém dělení Jindřichova majetku roku 1402. Naposledy se s Jindřichem Jednookým setkáváme roku 1403, opět při dosazení nového faráře v Krušině. Tehdy se také v jeho přídomku opět setkáváme se jménem Jestřebí. Následujícího roku Jindřich umírá a roku 1405 jeho vdova Adla (Adléta) prodává dědictví po zesnulém choti včetně Krušiny svému synovi Jindřichu staršímu. V tehdy uzavřené kupní smlouvě také poprvé po mnoha letech slyšíme o samotném hradě a ne pouze o jeho jménu. Ještě téhož roku se Jindřich starší při podávání faráře do Krušiny píše z Jestřebí. Svého otce však o mnoho nepřežil a následujícího roku (1406) přechází Krušina s Jestřebím na jeho bratra Jindřicha Hlaváče, kterému patřil nedaleký Starý Berštejn.

Jindřich Hlaváč roku 1408 podává faráře do Krušiny, stejně tak o tři roky později, kdy se píše „Henrici de Duba residentis in Krussina“. O šest let mladší zápis definitivně vyvrací domněnku, že by snad Jestřebí mohlo být jen jiným jménem užívaným pro městečko Krušina - v Jindřichově predikátu „de Giestrzieby in Krussyna“ jsou totiž poprvé zmíněna obě sídla současně, městečko i hrad na skále nad ním.

Pro úplnost je také třeba zmínit, že v pramenech se dvakrát vyskytuje jistý Štěpán z Habsteina a to v letech 1405 a 1410. Habstein je německá verze jména Jestřebí, která se však v pramenech vyskytuje až v 17. století. Štěpán také nepatří mezi jména užívaná v berkovském rodu. Pokud se tedy tyto zmínky vztahují k našemu hradu, mohlo by snad jít o purkrabího, který pro berkovské majitele hrad spravoval, není však vyloučeno, že s ním nemá vůbec nic společného.

Jindřich Hlaváč pocházel z přísně katolického rodu, po vypuknutí husitských válek se však přidal na stranu utrakvistů, přestože většina jeho příbuzných zůstala věrnými stoupenci císaře Zikmunda. Jaké pohnutky ho k tomu vedly nevíme, mezi husity si však získal poměrně významné postavení, dokonce byl jedním z hejtmanů hradu a města Lipý, které husité roku 1426 dobyli na jeho příbuzných z honštejnské větve rodu.

Ani po porážce husitů se Českolipsko bojů nezbavilo - ve 30. a 40. letech se v severních Čechách rozhořela záškodnická válka mezi lužickým Šestiměstím a panskými rody Vartemberků, Illburků a jejich spojenců. Na Jestřebí byl v té době pánem Hlaváčův syn Čeněk, který se do bojů zapojil na vartemberské straně. Štěstí však odbojníkům příliš nepřálo a když se proti nim roku 1445 chystala rázná odvetná výprava, zhodnotil Čeněk své šance odolat očekávanému obležení a raději se rozhodl Jestřebí prodat.

Za 400 kop českých grošů se novým pánem na Jestřebí stal hejtman boleslavského kraje Jan ze Smiřic. Dlouho si jej však neužil, roku 1453 byl jako člen rady, která spravovala zemi za nezletilého krále, obviněn ze zrady a 7. září téhož roku popraven. Majetek však jeho synům Václavu a Jindřichovi zůstal zachován s svěřen do poručnické správy jejich matky a dalších poručníků. Václav zemřel poměrně mladý kolem roku 1470 zanechav pouze dceru Magdalenu. Jindřich, který si ve službách římskému králi Fridrichu Habsburskému vysloužil povýšení do panského stavu, někdy kolem roku 1481 prodal Jestřebí Kryštofu z Vartemberka.

Pro Kryštofa z Vartemberka bylo Jestřebí výhodnou koupí především proto, že sousedilo s jeho rozsáhlým rybnovským zbožím. Po jeho smrti (po r. 1489) hospodařili jeho synové zpočátku společně, otcovský majetek si rozdělili někdy kolem roku 1503. Jestřebí připadlo zřejmě Zikmundovi, který se po něm roku 1505 psal. Krátce na to však zemřel a Jestřebí přešlo na jeho bratra Václava. Václav sídlil na svém hradu v Rybnově a později na nově zbudovaném renesančním zámku v Zahrádkách (Nový zámek). Strohý hrad v Jestřebí v té době přestal dostačovat nárokům na pohodlí i reprezentaci významného panského rodu, jakým Vartmberkové byli, a stejně jako četné jiné hrady přestal být po ztrátě rezidenční funkce udržován a již roku 1546 je poprvé zmiňován jako pustý.

V dalších staletích sdílelo Jestřebí osudy zahrádeckého panství, jehož bylo součástí. Vartmberkům zkonfiskovaný statek získal roku 1623 Albrecht z Valdštejna, po jehož zavraždění si jej spolu s jinými statky ze zabaveného vévodova majetku vyprosila jeho manželka Isabela z Harrachu. Jejich dcera Marie Eliška přinesla roku 1654 Zahrádky i Jestřebí věnem do rodu Kouniců, kterému patřilo až do roku 1936.

S počínajícím národním obrozením začala koncem 18. století romantická zřícenina přitahovat pozornost umělců i prostých výletníků. Tomuto zájmu vděčíme za poměrně bohatou kolekci více či méně věrných vyobrazení hradu počínaje nestarší kresbou F.K. Wolfa z roku 1797. Kromě těchto romantických pohnutek se však Jestřebí stalo cílem i ryze praktických pohnutek okolního obyvatelstva a již v průběhu 18. století se pro ně stalo zdrojem levného stavebního materiálu. To nevyhnutelně vedlo k oslabení stability erozí již narušené pískovcové skály, která brzy začala pukat a odpadávat. Odlomení velkých skalních bloků je zaznamenáno v letech 1813,1825,1852,1868,1922,1936. Ve 40. letech 19. století byly provedeny romantické úpravy, které natolik zmátly A. Sedláčka, že téměř nové zdivo považoval za původní.

Otvírací doba Hradu Jestřebí 1.4. – 31.10.
V zimních měsících je hrad pro veřejnost z důvodu bezpečnosti uzavřen.

 

Krásné záběry skalního hradu z ptačí perspektivy můžete zhlédnout níže.